Archív kategorie ‘VÝROBNÍ PROCESY’

Cementování

• Nejpoužívanější způsob
• Povrch ocelového předmětu z měkké oceli (max. do 0,2% uhlíku) nasycujeme uhlíkem v pevném, kapalném nebo plynném prostředí při teplotách nad Ac3 (pouze austenit v sobě rozpouští uhlík) na obsah 0,7 až 0,9 % uhlíku
• Zakalením této vrstvy se dosáhne vysoké tvrdosti a jádro zůstává houževnaté
• Nauhličená vrstva má tloušťku 0,5 až 1,5 mm
• Pro cementování jsou určeny měkké konstrukční oceli, jejichž čtvrtá číslice ve značce oceli je 1 nebo 2 (vyjadřuje obsah uhlíku v desetinách procenta)

Příklady ocelí vhodných k cementování:

• Nelegované oceli: 12 010, 12 020, 12 024
• Legované oceli: 14 220, 16 220, 16 420

Použití nelegovaných ocelí k cementování omezují tyto okolnosti:

• Vysoké měrné tlaky, kterým jsou součásti vystavené
• Nebezpečí prolomení nacementované vrstvy – vyžaduje zvýšení pevnosti jádra (nelegovanými ocelemi tohoto nelze dosáhnout)
• Hmotnost a členitost součástí, kdy nelze zaručit vznik „měkkých“ míst vlivem nadkritických rychlostí ochlazování -> Musí se volit oceli s vyšší prokalitelností
• Otěr součástí, kdy je nutné zajistit, aby nacementovaná vrstva měla dostatečnou tvrdost
• Legované oceli zjemňují martenzit a tvoří tvrdší karbidy než cementit
• Při cementování difunduje uhlík do oceli z plynné nebo kapalné fáze

Cementování v tuhém prostředí

Postup: do plechových nebo litinových krabic se uloží součásti určené k cementování zasypou se práškem obvyklého složení 60% dřevěného uhlí do pece a zahřívají se na teplotu 850 až 900St. Doba ohřevu záleží na požadované tloušťce cementační vrstvy. Pro 0,5 až 1mm je doba 1-4 hod. Tato doba dlouhá aby způsobila zhrubnutí oceli. Je proto potřeba volit oceli, které jsou méně náchylné na zhrubnutí obsah uhlíku v povrchové vrstvě se pohybuje kolem 1% postupně se zmenšuje. Kontrola nauhličené vrstvy se provádí tak, že se cementují kontrolní tyčinky, které se vyjmou zakalí přerazí a na lomu se posuzuje hloubka cementace.

Cementování v tuhých lázních

Postup: lze provádět v lázních skládajících se z vhodných solí uhličitan sodný, chlorid sodný, ad. Za přídavku látek dodávajících oceli uhlík. Jsou to různé kyanidy např. ferokyanid draselný (žlutá krevní sůl) nebo kyanid sodný. Povrch je sycen nejen uhlíkem ale také dusíkem. Výhoda tohoto postupu pochod trvá mnohem kratší dobu. Nevýhoda je jedovaté lázně – náročná likvidace – ochrana životního prostředí.

Cementování v plynu

 Je to nejrozšířenější způsob plyny mohou být svítiplyn příp. generátoru plyn, metan a další uhlovodíky a plyny které obsahují kysličník uhelnatý. Lze též použít kapaliny které rozkladem dodávají vhodný plyn např. směs terpentinového oleje acetonu a ethylalkoholu používá se šachtové pece. Jsou vytápěny odporové a mají nucené objeh plynu. Název pece monokarp a používá se zkapávání cementační kapaliny. Cementování trvá asi 3 hodiny

Způsoby kalení po cementování

 Nejjednodušší způsob kalení z jednoho žáru. Provádíme po cementaci následuje okamžité zakalení. Je to nejméně vhodný způsob. Ocel zhrubne a vlastnosti nebudou nejlepší.

Ocel se nechá vychladnout a ohřeje se na teplotu nejvýhodnější pro kalení povrchové vrstvy. Jedná se o teplotu těsně nad Ac1 a zakalí se.

Dvojí kalení

 Po cementaci se nechá ocel vychladnout. Ohřeje se na teplotu těsně nad teplotu Ac3. Toto způsobí zjemnění jádra. Po zakalení se získá malé zvýšení pevnosti a tvrdosti, ale jádro se stane velmi houževnaté. Následuje druhé kalení stejné jako při zakalení povrchové vrstvy. Někdy se požaduje aby některé plochy nebyly zakaleny, Toto se dosahuje tím, že plochy nejsou nacementovány. Buď se chrání pomazáním hlínou obalem z azbestu nebo galvanickým poměděním nebo na plochách se nechá přídavek který se po cementaci odstraní (obrobí) při kalení se tato plocha nezakalí.

………..připravuje se

ČLÁNEK SE PŘIPRAVUJE

ČLÁNEK SE PŘIPRAVUJE

Frézováním se obrábějí rovinné a tvarové plochy, drážky, ozubená kola a závity. Rovinné plochy obrábíme frézami válcovými, čelními nebo frézovacími hlavami. Členitější plochy, složené z ploch rovinných, pravoúhlých, šikmých a tvarových, obrábíme složenými frézami. Je to několik jednoduchých fréz, upnutých na společném frézovacím trnu. Tvarové plochy se obvykle frézují tvarovými frézami nebo stopkovými frézami kopírováním. Šikmé plochy obrábíme nejčastěji úhlovými frézami nebo podle orýsování, popřípadě ve sklopném svěráku. Drážky, zářezy a vybrání se zhotovují kotoučovými nebo stopkovýmí frézami. Obrobky, které mají mít na obvodu nebo na čele určitý počet pravidelně rozmístěných ploch, vybrání nebo drážek, se frézují pomocí dělicího přístroje.

DRUHY FRÉZEK

Podle konstrukce dělíme frézky na konzolové, stolové, rovinné a speciální (nástrojářské, kopírovací, na ozubení apod.). Podle polohy vřetena jsou vodorovné nebo svislé)

Konzolové frézky jsou charakterizovány konzolou, která je upevněna na vedení stojanu, po kterém je přestavována pomocí šroubu a matice ve svislém směru. Po vedení konzoly se kolmo na vodicí plochu stojanu přestavují příčné saně. Pracovní stůl se pohybuje ve vedení příčných saní v podélném směru. Tím je umožněno ustavení obráběné součásti do libovolné polohy ve třech souřadnicích.

Používají se pro frézování rovinných a tvarových ploch v kusové a malosériové výrobě na malých a středně velkých výrobcích.

Vyrábějí se ve třech základních provedeních: svislé, vodorovné a univerzální.

Svislé konzolové frézky mají svislou osu vřetena. Obrábějí se na nich zejména rovinné plochy rovnoběžné s plochou pracovního stolu, drážky apod.

Vodorovné konzolové frézky mají osu pracovního vřetena vodorovnou, rovnoběžnou s plochou stolu.

Univerzální konzolové frézky se liší pouze tím, že mají mezi příčné saně a pracovní stůl vloženou točnici, která umožňuje natáčení stolu o 45°.

Stolové frézky mají výškově přestavitelný vřeteník. Podle polohy vřetena se dělí na svislé a vodorovné. Jsou vhodné k výkonnému frézování v kusové a sériové výrobě. Často jsou číslicově řízeny.

Rovinné frézky jsou určeny pro obrábění obrobků největších rozměrů. Svislý a příčný posuv vykonává vřeteník, stůl má pouze posuv podélný.

Rovinné frézky dělíme na jednostojanové, jednostojanové s příčníkem, dvoustojanové a portálové.

Kromě základních typů frézek, tj. konzolových, rovinných a stolových, se dnes ve strojírenství uplatňují frézky speciální. Jsou to zejména různé typy kopírovacích frézek, nástrojářské frézky, frézky na ozubení, na drážky pro pera do hřídelů, frézky na vačky a křivkové bubny apod.

Kopírovací frézky se podle určení stavějí v několika obměnách. Lze na nich kopírovat ve vodorovných nebo svislých souřadnicích. Jsou vhodné k frézování tvarově složitých obrobků a uplatňují se zvláště při výrobě forem, zápustek, modelů, razidel, lisovacích nástrojů.

PRACOVNÍ POHYBY NÁSTROJE A OBROBKU

Frézování je strojní obrábění rovinných a tvarových ploch vícebřitovým nástrojem zvaným fréza.

Hlavní řezný pohyb, který je otáčivý, vykonává nástroj – fréza. Vedlejší pohyb obrobku je obvykle přímočarý. Výslední dráha pracovního ostří je cykloida.

Frézování rovinných ploch lze rozdělit na frézování válcovými a čelními frézami.

Při frézování válcovými frézami je osa frézy rovnoběžná s obráběnou plochou. Naproti tomu při frézování čelními frézami je k ní kolmá.

Nejčastěji se frézuje tak, že se fréza otáčí proti směru pohybu obrobku. Toto frézování nazýváme nesousledné frézování. Průřez třísky se postupně zvětšuje od nuly do maxima. Nevýhodou tohoto způsobu je horší jakost povrchu a směr řezné síly, ovlivňující způsob upnutí obrobku.

Naproti tomu při sousledném frézování se fréza otáčí ve smyslu totožném se směre, pohybu obrobku. Tloušťka třísky je v tomto případě maximální při záběru zubu a zmenšuje se k nule při výběhu zubu z materiálu. Výhodou sousledného frézování je hladší obrobená plocha a větší výkon při stejné trvanlivosti nástroje. Nevýhodou jsou silové nárazy při záběru každého zubu. Dají se však odstranit použitím fréz se šikmými zuby.

Při čelním frézování je materiál odřezáván nejen na obvodu frézy, ale také břity na čelní ploše.